feyfar - hlavička
dělící linka

profil

navigace >> životopis >> profil
Zdenko Feyfar se narodil 2. března 1913 v rodině jilemnického lékaře MUDr. Jaroslava Feyfara, který byl vášnivým fotografem-amatérem. Při svých cestách za pacienty po Krkonoších zachycoval krajinu a lidi v ní na úchvatných snímcích. Brával svého syna s sebou a ten brzy začal propadat otcově vášni. Zdenko byl již jako dítě horami naprosto fascinován a zůstal jim po celý život věrný. Do „svých“ hor se často a rád vracel z uspěchané Prahy; ta se však stala jeho druhou velkou láskou.

Zdenko Feyfar


Po maturitě na jilemnickém gymnáziu se Zdenko Feyfar v roce 1933 vydal do Prahy, aby se zde připravil na převzetí otcova „řemesla“. Medicínu ale nedostudoval; když Němci zavřeli české vysoké školy, řešil, co bude dělat dál. Stále fotografoval, a proto s nadšením přijal nabídku profesora Jaromíra Funkeho, aby začal – jako poněkud starší žák – studovat na Státní grafické škole. Dva roky po absolutoriu se v roce 1945 stal na této škole profesorem. „V roce 1951 si mě zavolal ředitel, že prý neučím žáky socialistický realismus. Naštěstí jsem v té době byl již členem Mánesa i Svazu československých výtvarných umělců, takže jsem z té školy klidně odešel,“ vzpomínal s úsměvem. Od té doby byl již celý život na volné noze.

Zdenko Feyfar


V Praze si vybudoval ateliér, kde v příšeří strávil stovky, ba tisíce hodin při vyvolávání filmů, zvětšování, ořezávání a retušování svých fotografií. Miloval toto útočiště na Starém Městě nedaleko Karlova mostu, odkud měl blízko k pražským zákoutím, která tolik zbožňoval. Jeho ateliér se stal na desítky let místem setkávání umělců, filozofů, spisovatelů a básníků, Feyfarův „aťas“ byl znám stejně jako hospoda U Tygra či Klub spisovatelů. „Měl jsem to kousek do Mánesa. Tam jsem se také seznámil se Sudkem. To byl strašně skromný člověk. Když mu někdo říkal: ‚Mistře, to je báječná fotografie, to se vám povedlo,` odpovídal: ‚Ale to jsem nedělal já, to dělal můj brácha.` On ale samozřejmě žádného bratra neměl,“ vyprávěl o svých setkáváních s přítelem Josefem Sudkem, kterého vždy obdivoval.

Zdenko Feyfar


Byl rád mezi lidmi, a když jich měl už přespříliš, prchal před nimi do hor. Tam sám naslouchal přírodě a souzněl s ní. Tak vznikly nádherné fotografie, které Krkonoše proslavily daleko za našimi hranicemi. Vystavoval nejen v Čechách (první výstavu měl v roce 1957 v Jilemnici), ale také ve Vídni, Berlíně, Varšavě, Budapešti, Káhiře, Jakartě, v Itálii, USA... V roce 1958 dostal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Bruselu. Vydal řadu „svých“ publikací, byl autorem mnoha fotografických příloh knih o krajině a architektuře, kalendářů a pohlednic. Fotografoval Krkonoše ve všech ročních obdobích, za každého počasí, v nejrůznějším osvětlení. Znal své hory důvěrně, doslova každý hrbolek a pařez, ale stále byl jimi uchvacován. Pořád nalézal lepší a lepší záběry. Málokdy byl se svým dílem spokojený. Pro budoucí generace zmapoval vzácnou horskou květenu. Znal název snad každé květinky - česky, latinsky, německy... Znal přesně místa jejich výskytu a dobu, kdy kvetou, a vždy se za nimi vracel. Některé květiny fotil několik let – jeden den ještě nebyla vykvetlá, po pár dnech již byla po odkvětu. A tak čekal a příští rok se sem vypravil znovu. Díky jeho vytrvalosti vznikla i kouzelná fotografie sochy Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě. „Ta socha se fotí velice svízelně, nejlepší je to jednadvacátého června k večeru, kdy sluníčko svítí od severu. To projde paprsek věžemi svatého Mikuláše a socha na chvilku obživne,“ prozrazoval své tajemství. Občas mu – ovšem vždy připravenému – přálo štěstí. Zachytil tak například takzvané brokenské strašidlo, jak se nazývá fyzikální jev, kdy se v oblacích na okamžik objeví stín člověka stojícího na zemi. Na Feyfarově snímku je tedy fotograf sám. Rád také portrétoval. Fotografoval své přátele a známé Jaroslava Havlíčka, Josefa Ladu, Maxe Švabinského, Jana Zrzavého, Josefa Sudka, Rudolfa Deyla, hraběnku Valdštejnovou (v jejích 104 letech) a mnoho dalších.

Údolí Králů, rok 1959
Údolí Králů, rok 1959

U Sněžných Jam, asi rok 1967
U Sněžných Jam, asi rok 1967

Po zhlédnutí jen několika jeho fotografií má člověk nutkavou potřebu vzít batoh a vyrazit do Krkonoš, objevovat je v takové kráse, v jaké je zachytil on – Krakonoš z Krkonoš, jak mu místní lidé často přezdívali. Stejně fascinující jsou jeho snímky Prahy. I když máte pocit, že znáte hlavní město dokonale a naprosto zevrubně, věřte, že při pohledu na Feyfarovy fotografie objevujete novou, jinou Prahu. Poslední léta již do hor nešplhal. „Proč bych tam taky lezl? Teď už je to všechno jiné, kytičky jsou ve velice špatném stavu,“ říkával. Přitom se vracel ke svým a otcovým fotografiím, řadil je a zakládal. V roce 2000 mu bylo uděleno čestné občanství města Jilemnice. Zemřel měsíc před svými 88. narozeninami 3. února 2001. Odpočívá v rodinné hrobce na jilemnickém hřbitově.

Zdenko Feyfar

Zdenko Feyfar


rodinný život

Byl dvakrát ženatý: s Marií, rozenou Součkovou a s Boženou, rozenou Milerovou. S první ženou měl 3 děti: Petra a dvojčata Evu a Zdenku.

Zdenko Feyfar


členství

Spolek výtvarných umělců Mánes
Svaz československých výtvarných umělců
Český fond výtvarných umění (ČFVU)
skupina průmyslových výtvarníků Umělecké besedy
čestný člen Asociace profesionálních fotografů České republiky (AFČR)

Zdenko Feyfar


dìlící­ linka
© 2010 Zdenko Feyfar. Všechna práva vyhrazena | mapa webu